2.4.2025 byla pro žáky druhého ročníku připravena akce v rámci festivalu Jeden svět. Tento festival se snaží postihovat současná témata, která hýbou světem. Na výběr bylo několik různých projekci. Žáci se tedy po hlasování přiklonili ke shlédnutí poměrně choulostivého tématu – sexuálního vydírání. Film se nazýval “Můj sextortion deník”. Projekce proběhla v klubu Atlantik, po níž měli žáci na toto téma diskutovat s moderátorem akce. Samotný film byl natočený formou dokumentu, sestříhaný z fotek a videí oběti sexuálního vydírání. Ještě před započetím filmu nás moderátor upozorňoval, že téma je náročné a proto může v průběhu projekce kdokoliv odejít. Musím upozornit, že nyní přijdou spoilery. Kdo by chtěl zmíněný film vidět, může se tak ochudit o část zážitku. Zvědavce ale můžu už teď uklidnit, o žádný hlubokomyslný zážitek bohužel nejde.

Už při jejím sledování ale začalo být jasné, že o tak moc drastické záběry nepůjde. Pointa příběhu se točila okolo ukradeného notebooku, na kterém měla mladá dokumentaristka mimo jiné i intimní fotografie. K těm se dostal i neznámý hacker, který se rozhodl dívku vydírat a pod nátlakem z ní vymámit peníze. Premisa slibná, ovšem po prvních dvaceti minutách bylo jasné, že forma dokumentu se moc nepovedla. Hlavní protagonistka proplula příběhem jako superhrdina, bez náznaku emocí, které by po vydírání a momentu uvědomění, že nad jejími intimními fotkami má kontrolu cizí člověk, měly jistojistě přijít. Práce policie byla v dokumentu bagatelizována a protagonistka si tak musela detektivní prací, hraničící se schopnostmi kriminalistů v Miami, pomoci sama. Aby utla všem vydírajícím tipec, rozhodla se choulostivé snímky nakonec odhalit sama. Dívka se na konci filmu topí v odzbrojující podpoře svých přátel, bez jediné újmy na fyzickém či psychickém zdraví. Po doznění drumm&base melodie při závěrečných titulcích tak mě i žákům zbyla na jazyku jakási hořká pachuť nenaplněných očekávání.

Téma ještě mohl strhnout moderátor a já doufal v plodnou diskuzi. Ta ovšem jaksi nenastala a celý, asi půl hodinový, akt se smrskl na recitaci z předtištěných materiálů. Žáci sice měli možnost občas zareagovat, ale o žádné diskuzi nemohla být řeč.

Z minulých ročníků festivalu Jeden svět vím, že tamní dokumenty mohou být natočeny poutavě a hlavně citlivě. Dokážou uvést do problému a zároveň s úctou prezentovat těžké situace či zkušenosti. To se letos minimálně námi vybranému filmu nepodařilo. Je to škoda, protože téma sexuálního nátlaku je v době moderních technologií a instantního sdílení velmi aktuální.

Děkuji zúčastněným žákům a doufám, že je tato zkušenost neodradila od dalších podobných událostí. Přece jen, cenit si musíme jakékoliv snahy o proniknutí do takových témat. Bořit tabu není snadné a tvůrci dokumentu si minimálně to uznání za snahu zaslouží. Na druhou stranu “dodaný expert” od pořadatelů festivalu mohl být vybrán o něco pečlivěji, zažité zklamání mohl prosít a zanechat po odchodu z klubu Atlantik alespoň pocit zamyšlení.

Petr Raška, učitel, pedagogický dohled